Po delší „blogové“ odmlce nyní začínáme seriál (vydání budou nepravidelná), který bude vycházet z textů keramika Jiřího Duchka. Tento text nazval Jiří „Křížem krážem“ a poeticky pojednává o hrnčířově putování za hlínou… Skvělé černobílé fotografie nám poskytla Martina Šimková.
Od počátku putuje s větrem, voda ji unáší, údolí skrývá, za návětrnou stranou hor odpočívá. Prodlévá na mořském dně, v náruči oceánů, pod povrchem i hluboko v útrobách země, nežli bude opět vyvržena, obnažena, unesena.
Voda ji rozmělňuje, mráz drtí, vítr vysušuje, žár přetavuje.
Život ji hněte a čas jí dopřává zrání.
Můžeš v ní číst jako v knihách, o stvoření světa, o časech, létech a dnech, o životě i smrti, vše je v ní vepsané, jako obrázkovým písmem na hliněných tabulkách.
Jak snadné je se jí zmocnit.
Můžeš s ní naložit podle svého uvážení, zanechat v ní svou stopu.
Zastihneš-li ji připravenou, ochotně vydá svá tajemství, požádáš-li ji, pak neodmítne.
Dotkneš-li se jí, odpoví ti.
Skrze ni poznáš svého Stvořitele a nakonec v ní poznáš i sám sebe, neboť ty sám jsi hlína.
„Prach jsi a v prach se navrátíš“
Keramik Jiří Duchek
Mám rád ten čas, kdy západ bývá slavnější východu, den se krátí, slunce dozrává spolu s ovocem. A zem se svléká z kůže s plnou parádou, se vší svou slávou.
Chladný dech nad krajinou je cítit po švestkách, medovou vůní přezrálých hrušek, ořechového listí a vadnoucí trávy, provlhlou hlínou, kouřem.
Mám ho rád, ten čas sytý nostalgie, melancholie, loučení i naděje, čas rozoraných polí a vláčení.
Čas hledačů, osamělých poutníků, toulajících se podél struh a hlubokými brázdami, v mrazivém oparu neúnavně hledajíce „něco“, „cosi“, stopy, věcičky, artefakty, relikvie minulosti.
V našem kraji na podzim často bloudí chmelnicemi, ty postavy podobné přeludům, sběrači.
Dříve nežli pak první sníh milosrdně zakryje všechnu tu nahotu bělostným rubášem předlouhého odpočinku, i já se vydávám na cesty, jako jeden z nich, hledač pokladů, těch hliněných, chodec.
Rok co rok se ten příběh opakuje.
Mlhavým ránem, sychravým dnem, sluncem zalitým večerem, brouzdám se jen tak za nosem, krok co krok, polem, lesem, loukou, úvozem; Křížem krážem.
S batohem, malou zahradní lopatkou, kapsy napěchované starými igelitovými taškami.
V té chvíli jako bych se vracel v čase kamsi zpátky.
Nadšený malý kluk dychtivě vstupuje do pohádky.
„Horo, horo, vyslyš hrnčíře poctivýho a vydej mu něco z bohatství svýho!“
A země otvírá svou náruč a promlouvá ke mně vlídným hlasem, „běž a vezmi sobě kolik jen uneseš!“ A jiný, tichý hlas domlouvá, „Vezmi jen tolik, kolik uneseš!“
Tehdy vstupuji do „zahrádky“.
Podzimní krajina
spletená do řádků
hladce, obratce
vlněný svetr na míru
V obnažené krajině je snadno rozeznat odlišná místa, jindy tak dobře utajená.
Na polích, jejím holém břiše, různobarevné melíry a skvrny, jako mateřská znaménka.
I na jejích vábivých vnadách vzdouvajících se kopcích a horách a v jejich záhybech, odhaluje vítr a déšť vyvřelé zvětralé lávové proudy i dávnověké návěje, Boží sýpky.
A v okolí potoků a řek, slušivých vrásek na její tváři, mohutné náplavy nejjemnějšího materiálu z míst vzdálených i blízkých.
Tam všude jsou ukryty hlíny a jíly, porůznu namíchané vzácné poklady, hrnčířovo zlato – kámen i sklo.
Ale ne jen tam po povrchu, i pod jejími víčky, i v hlubinách, v jejím nitru.
Hluboko a někdy ještě hlouběji je uloženo hlíněné bohatství Země, bohatství člověka.
Někde však také okázale, jako na pranýři, jako těla zasažená a roztržená šrapnelem, mementa v smrtelné křeči, trčí nad krajinou a křičí už jen půlky kopců k člověku o milost, k člověku, dobyvateli. Takové se vskutku nedají přehlédnout v kteroukoli roční dobu.
Je jich mnoho, takových pomníků Velké a Slavné, dravé Průmyslové revoluce.
„S jídlem však roste chuť“ a Moloch je nenasytný bůh. Oběti neberou konce.
Podél kvapně rostoucích silnic a tratí, zařezávajících se ostře do kůže jako střely, vinou se rozšklebené břehy nezhojené šrámy plné živé materie.
Jako staré těžké rány zůstávají opuštěné lomy na úpatí vrchů.
A sloje a štoly dokořán rozevřené tlamy zjevují se znenadání; oněmělé výkřiky lesa.
Jen hromady hlušiny tu dávají tušit co ještě zbývá, vyvržené haldy dávno porostlé dospělými stromy, březové háje.
A vytěžené pánve i těžební jámy, mnohdy už jen plné odpadků, polo zatopené vodou a zarostlé křovím, stále ale ještě skrývají dostatek cenného materiálu pro nás hrnčíře.
A hrnčíř, ten dobře ví, že „hrouda nohu víže“.
Že „poklad života máme ukrytý v nádobách hlíněných“(Bible). To proto, abychom si příliš nevyskakovali, abychom si nemohli – jen tak – přivlastňovat co nám nepatří.
…„S počínajícím řádem – věcí – jsou dána jména, poznamenává „Starý mistr“. A „jakmile jsou zde jména, je třeba vědět, kdy se zastavit. Víme-li, kdy ustat, vystříháme se pohromy“
(Tao te ting, kap.32)
…„Kdokoli se chce zmocnit světa a zacházet s ním, ten – jak já jsem viděl – ztroskotá, neboť svět je posvátná nádoba, s kterou nelze zacházet.
Kdokoli s ní chce zacházet, zničí ji. A kdokoli si jí chce přisvojit, ztratí ji“, to říká o „Cestě a ctnosti“ Lao´c už někdy před dvěma a půl tisíci lety…
(Tao te ťing, kap.29)
Hlína je holka trpělivá, ale přesto je to živel, umí také ukázat zuby, a umí je i stisknout!
Nebylo dříve žádnou výjimkou, když hrnčíři při kopání nešťastně zahynuli v hliníku, zavaleni hlínou, pohřbeni zaživa.
Tedy je dobré vědět, co a kde je třeba hledat a kdy. Nezbytné však je také vědět jak.
„Vezmi jen tolik, kolik uneseš!“
Sypu si do kapsy zvětralý slín, dnes poslední vzorek, batoh už je plný.
Ještě chvíli se rozhlížím.
Krajina pod Dřevíčem
krajina pachwork
Slunce se kutálí k obzoru, uhání do dáli, „za hory, za doly…“ Sevřeným úzkým údolím plíží se šerý stín, šíří se, brzy už padne tma.
Nejprve celý ten obraz zmodrá a pak, lampa zhasne. „Cvak!“
Do údolí snese se celé hvězdné nebe. Domky se rozsvítí, oči se otevřou, světlušky vyletí do tmy. Krajina chycená do sítí.
Podlesí sní
sním s ním
Studený vítr zebe. Pomalu se obracím domů k Mutějovicím.
Doma pak hlínu dobře naložím, neboť není nad „dobře naloženou“ hlínu!
Taková hlína je, „veselá kopa“. Občas z ní vyrostou houby, květiny, někdy i obilí. Naposledy to byly malé vodní doutníky. Sladké sny, živé vzpomínky.
Jak si tak hoví, odpočívá, rozkládá se, vydává při tom spokojené zvuky, pochvaluje si.
„Brblá si pod fousy“. Přitakávám. Rozmlouváme spolu.
Když dobře odleží, vyzraje, to je s ní potom hned jiné pořízení, práce jde, „jako po másle“…
Hlína je líná docela
v kruhu se točit nechtěla
musel jsem trochu jí domluvit
teď dělá ze sebe anděla
Tak tedy putují hrnčíři za hlínou, už odnepaměti, neb takoví už hrnčíři jsou.
