Dary ohně – Jiří Duchek

Přinášíme další z poetických „hrnčířských“ textů Jiřího Duchka, tentokrát o ohni, jeho síle, o tom, co dokáže, co nám přináší, jak věci proměňuje. Výpal v peci na dřevo pohledem hrnčíře – básníka.

Dar ohně

Podobné zpustlým chrámům dávno zasvěceným ohni, jeskynním svatyním, na opuštěných místech dřímají tiše vyhaslé pece. Staré cihlářské pece, pece hrnčířů a kamnářů ukryté pod pokrývkou času. Pod hromadou cihel, šamotových plátů a dřeva, zapadané suchým listím a vrstvou červeného prachu. Ve stínu odložených věcí pod lehkými přístřešky, zarůstají zvolna bujnou vegetací. Korunované ptačími hnízdy, nerušeně sní svůj žhavý sen. Hlinění obři, pokorné služebnice čekají trpělivě na svého pána. Toho, který jim opět do úst vloží šém. Mnohé pak znovu ožijí a nadechnou se ohněm a oheň je cele prostoupí a stvoří skrze ně nové věci. Některé se však už nikdy nedočkají. A stejně tak, jako i všechny jejich hliněné děti, srostou se zemí, jen o něco málo dříve.

Doufání je pouze
dočasný stav
nouze

Cihlami a mazanicí pomalu zazdívám vchod do pece a syrové hliněné nádobí ponořuje se zvolna do tmy jako do hlubokého snu. Mezi hromadou pečlivě poskládaných nádob pomalu usínají moje představy i předzvědění, moje touhy i všechna má dosavadní rozhodnutí.

Všechny ty představy o kráse a dokonalosti, vše poroučím svému předurčení. Stovky hodin usilovné práce, budoucí chleba na našem stole, nejbližší naděje pro řadu dalších dní. Až budu pec znovu odezdívat a první paprsky světla dopadnou opět na ta místa uvnitř a propojí tak dva světy v jedinou skutečnost, budu zcela jistě velice překvapený.

Jak přirozené a krásné mohou být nádoby z hlíny, které stávají při vypalování blízko hořícího dřeva. Jak trpké a hořké však mohou být plody ze „stromu poznání dobrého a zlého“.

Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jisti tím, co nevidíme…[i]

Všechno
co mám
je

jen
jistota naděje

Pokaždé když už zahřívám komín a skládám třísky na podpal k ústí topeniště, zmocňuje se mě hluboký pocit úlevy a odevzdanosti. Je to ten stejný pocit, který mě kdysi provázel na dlouhých toulkách severskou pustinou. Přicházel se soumrakem, provoněný dřevem a kouřem, s vůní česnekové polévky a opečeného chleba, po celodenním zápase s divočinou a se sebou samým. Moment završení, chvíle spočinutí a krátkého odpočinku, nakonec čas pro šálek černé kávy.

Na pomezí
mezi
nebem a zemí

Tanec kolem malých pecí

Pec má teď dobrý pocit, neklidně podřimuje, je plná nadějí! Ani jediné místečko uvnitř nezůstalo nevyužito. A i já mám dobrý pocit z dobře odvedené práce. Nasycen představami, pln nadějí a očekávání. Už není co dodat. Před námi se otevírají nová dobrodružství. S rozbřeskem opět přijde nový den.

Škrtám zápalkou. Plamínek přeskakuje líně z jedné třísky na druhou, pomalu se rozbíhá po celé délce dřeva tam a zase zpátky. Moment se vzdouvá, naparuje a zase se bojácně schovává a krčí a mizí mezi štěrbinkami. V tom malém plaménku se však skrývá síla bohatýra. Je třeba mít se na pozoru, nespěchat. Ještě jen několik málo vteřin a byl by tu stravující požár. Kolikrát už jsem zažil to náhlé překvapení. „Buch, buch, buch, buch“ ozve se tlumeně v útrobách pece. Stačí jen malá chybka, chvilka zaváhání a mnohé může být ztraceno. Chybný krok. Ten krok, co už se nedá vrátit zpět.

Slyším to zas, jako dnes „buch, buch, buch“ ozvalo se nečekaně a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Každý chtěl pomáhat, každý chtěl přiložit ruku k dílu v tom slavnostním okamžiku, kdy jsem roztápěl svou vůbec první dřevopec. Každé z dětí, které u nás byly to léto na prázdninách, si chtělo zkrátka přiložit jen jeden malý klacíček. Mnoho klacíků. Chvilka strýčkovy nepozornosti. Buch, buch, buch. Nádoby v peci pukaly a poskakovaly jako popkorny, jako ty šťastné bezstarostné děti kolem dokola.

Bůh je Duch
duch není vzduch

Oheň musí do pece vstoupit jen opatrně. Pomalu přistrkávám dřívka malým otvorem dovnitř topeniště. Plamínky zvědavě nakukují dovnitř a zase vybíhají ven, aby se trochu nadechly. Derou se jeden přes druhý, v dusivém kouři lapají po vzduchu jako ti kapříci u nás v rybníku, kterým sluníčko letos vyhnalo z vody příliš mnoho kyslíku.

Konvička

Pec se probouzí ze sna. Nadechuje se zhluboka a vydechuje v nepravidelných intervalech, jako rodička, když přijde její chvíle. Všude kolem vznášejí se obláčky dýmu a zahalují pec závojem očekávání. Nakonec poslední dlouhé nadechnutí stáhne s sebou do komína všechnu tu rozpačitost. Vzduch je opět čistý. To Duch oživující právě vstoupil mezi nás.

Bratr oheň, živel nespoutaný, „dobrý sluha, špatný pán“! Vzácný pomocník, milý společník, mocný ochránce. Do temnot vchází ve světle. Bratr stvořitel, obraz Boží přítomnosti a „posledního soudu“. A pec. Jako i první žena stala se matkou všech živých, podobně tak i pec, sestra země, lůno vší hliněné krásy. A já, hrnčíř, hliněný panáček, Boží apoštol.

Jen velmi zvolna přikládám silné suché bukové větve a z hodiny na hodinu hlídám rostoucí teplotu uvnitř pece. Krátké syté plameny pronikají úzkými kanály oddělujícími topeniště od komory s nádobím a mizí hluboko v husté tmě toho malého vesmíru. Praskání hořícího dřeva, kouzelná melodie, provází poletující bludičky žhavého popele, rozsvěcující se a zase zhasínající hvězdy na oponě tohoto čarovného představení. Teď jako strážce velikého tajemství držím trpělivě svoji stráž a svůj vnitřní zrak upínám ke slávě budoucích věcí.

A pak konečně zaslechnu ten zvláštní zvuk, ten tichý hlas, tu píseň beze slov. Tichou modlitbu požehnané. Hlas pece. Tma ustoupila. Temná rudá záře prostupuje pomalu celou pecí. Svítá.

Vskrytu už vzchází cosi nového.

Vzácné probarvení živcové glazury

Přikládám častěji a pravidelně. Více dřeva. Více měkkého dřeva pro dlouhý plamen. Pec sama pozná, kdy a kolik je jí třeba. Můj tep zrychluje čas. Hlas pece pozvolna sílí v horoucí žalm. Uvnitř už se rozednívá. Barva žáru se proměňuje se vzrůstající teplotou. Malým průhledem pozoruji plameny, jak tančí slavnostní tanec mezi nádobami, jak lehce a měkce je dotýkají, jako by je omývaly, líbaly.

A nad vrcholem komína září svatozář jako znamení. To je křest ohněm. Když pec náhle zatají dech, spočine s ní i celý svět. A vyčkáváme.

Přikládám. Neúnavně pečuji o svou královnu. Hodinu, dvě. Než znovu pobere dech, než posbírá sílu vystoupit až na vrchol. Pak teplota opět pomalu vzrůstá. S každým přiloženým polínkem se z komína vyvalí oblak černého dýmu, jako by vycházející slunce vyhánělo zevnitř poslední duchy temnoty. A za ním pak vystoupí na vrchol vítězný ohnivý jazyk, plamenný meč. Hlas pece je teď silný, podobný hučícímu roji lesních včel v dutině mohutného stromu. Vítězný chorál. Mocný chvalozpěv královny obklopené bezpočtem andělů. Slunce uvnitř sílí, je před polednem.

Hrnec
i pec
i já
nádoba hlíněná

Protoporcelán

Ještě dlouho po tom, co zazdím a zamažu hlínou topeniště, komín i všechny ostatní otvory, cítím tu horečku okamžiku, to tetelící se vzrušení. Životadárnou energii pece, která se dere ven, sálá stěnami na povrch a ohřívá vzduch kol-kolem. Jako prvnička rozechvělá v očekávání, v jejímž břiše se právě cosi pohnulo k novému životu, „žáří“ pec do tmy. Dívám se na ni unavenýma očima.

Teprve právě teď došla skutečně svého naplnění, nádoba hliněná. Ještě však potrvá nějaký čas, nežli pec zchladne a nežli matka vydá své tajemství světu.

Oheň voda
země
vzduch

já
a

můj
Bůh

Takové jsou „dary ohně“, zázračná proměna věcí, při níž se z daného řádu stává vyšší řád. Kdy je na krátkou chvíli možné dotýkati se nedotknutelného. Kdy jen pouhý sen se stává skutečností a člověku je možné na moment zahlédnout věci neviditelné.

Poznámky

[i] Bible. Žd. 11,1. Ekumenická rada církví v ČSSR, 1989, str. 213