Aneb další díl seriálu z autorských textů keramika Jiřího Duchka. Keramika nevzniká jen díky šikovným rukám, hlíně a ohni. Voda je její nedílnou součástí. Pojďme se podívat na příběh vody, jak jej vidí mistr Duchek. Krásné černobílé fotografie nám poskytla Martina Šimková.
Samá voda,
samá voda,
přihořívá,
hoří!
Tak, a je po dešti.
Zatoulaný zoufalý mrak zčista jasna upustil svůj neúnosný splín přímo Mutějovicím do klína.
Jenom tak krátce zavzlykal a už se k nám točí zády a běží dál, aby se snad někde o kousek dál vyplakal dosyta.
Panovačné letní slunce zaskočené tím náhlým návalem emocí ani nestačilo ustoupit z cesty a propalovalo se ve žhavém rozčílení skrz na skrz deštěm k zemi tak urputně, že z toho „šla až hlava kolem“, jak se to spolu najednou všechno sepralo.
Toho světla a jiskření, co z toho bylo!
Z té záplavy prasátek blyštících se střípků, polámaných a na cimpr campr roztříštěných paprsků až „oči přecházely“.
Voda se svezla po střechách, ve chvíli naplnila koryta.
Ta přetekla a vody padly na vyprahlý rozpálený dvůr.
Ten utonul a s ním nakrátko i zahrada.
Smáčeno bylo na chlup všechno živé.
Vzadu za dílnou přetekly sudy i obě staré plechové vany, co je tu mám narafičené pod okapy právě proto.
Pak už jen „kap, klap, kap“, spadlo pár velkých kapek, jako když klapou kopyta koní paní Krupkové kolem našich vrat. A na to ticho.
Od země líně stoupají vzhůru bělavé páry.
A hle! Nad Mutějovicemi se objevilo znamení věčné smlouvy.
Od jihu k severu klene se mohutný duhový oblouk.
Zdvíhá se kdesi za třešňovkou, překračuje věž kostela a sklání se až kamsi ku Čertovu kameni.
Vrcholí přímo nad radniční věžičkou s hodinami. Pomalu jako svatozář, říkám si.
Zřejmě už zase bylo potřeba drobet zjednat pořádek, jak v Nebi, tak i na Zemi, amen.
Občas zakloním hlavu, obrátím oči k obloze a pomýšlím jako malé děcko: „kde se asi sbírá jinovatka s rosou, odkud přicházejí mlhy, kde střádají se kapky deště a kde hromadí se sněhy, odkud pramení prameny?“ Kdo tohle ví? A co mi napoví?
Na počátku byly vody odděleny od vod, oblaka v hladině se shlíží.
Den za dnem nebesa neúnavně občerstvují Zemi dechem svých úst, svými slzami vodami ji obmývají, sněhy zahalují její nahotu.
V mlhách jak ve snách, polibek v krůpějích do kapek se sbírá, sbíhá se. Čůrky dotýká a laská celý svět.
Pláčem sytí tůně, posilují prameny. A prameny radostně pramení, vyvěrají z hlubin země v jiskřivé bystřiny.
Bystřiny zurčící v potoky se ženou, potoky sílí a šumí, kvapí ve dravé říčky, hučící chvátají z kopců do údolí.
Zastaví se jen na chvíli v rybníce, v jezeře, vydechnou a běží dál, aby se s řekami zasnoubily a řeky do moří se rozlévají, aby je oplodnily.
Duch stoupá vzhůru, naděje stále trvá, ještě je možné ji nalézt, Duch sestupuje dolů.
Konví ubírám vodu z přeplněného sudu a pomalu jí přelévám surovou suchou hlínu v kádi.
Hlína šumí, tmavne, kalí vodu a propadá se pod hladinu. Hladina poklidně probublává. Na povrch se zlehounka vyplavují nečistoty. Kořínky, větvičky, zbytky jehličí a zetlelého listí, brouci.
Někdy je s chutí a trochu zbytečně rukama vybírám ven. Vzpomínám na klukovská léta. Cachtám se v louži.
Den, dva, nežli se hlína docela rozmočí.
Potom ji důkladně rozmíchám v tekutou řídkou břečku a přeliji přes síto. Přes dost husté síto. Potřebuji ji mít jemnou.
To síto jsem koupil, je to už třináct let, v Praze, v Dlouhé, u Čapka, ve vetešnictví. Dvacet korun. Staré kulaté síto na mouku s dřevěným korpusem.
„No, nekupte to“! Moc pěkná věc. Bude se ještě hodit! Hodí se.
Co neprojde, vyklepu do cesty. Kameny, kamínky, hrubý písek.
Rozbředlá hlína pak dlouho tuhne. Voda se na slunci pomaličku vytrácí. Posloužila a zase se pomalu vrací, odkud přišla.
Dokud je vody v hlíně příliš, má nad ní svoji svrchovanou moc. A ani já s ní v tu chvíli nic moc nenadělám.
Lepí se, maže se, klouže se a čvachtá, bortí se a neposlouchá.
Musím tak vyčkat svého času, tak asi, „jako i husa svého klasu“, nežli hlína dostatečně odtuhne. Pak, když se už na ruce nelepí, je možné ji teprve důkladně prohnětat a zválet. Popřípadě velkou hromadu hlíny prošlapat bosýma nohama, podobně jako se dříve šlapávalo zelí v bečce.
Teprve nyní je dobře připravena k tvarování.
Ještě však vodu zcela nepropustím ze svých služeb, ještě ne!
Vrchovatě dolévám vodou kalník a usedám za kruh.
Jen spolu s vodou můžeme teď hlíně dopomoci k jejímu poslání.
Jen spolu s vodou můžeme pomoci najít beztvaré hroudě ušlechtilý tvar.
Kruh se točí, mokrýma rukama objímám vláčnou hlínu, pevně ji svírám dlaněmi a pozvolna pronikám do jejího středu. Jistými prsty roztáčím spirálu života.
Duch oživující právě vstoupil mezi nás. Společně teď stoupáme vzhůru.
To je křest vodou.
Až do času teď ostříhá voda svůj úkol, zůstane do poslední chvíle věrnou služebnicí. To aby poměřila svoje síly s ohněm v peci a aby s ním nakonec uzavřela spojenectví, nežli se zcela pokoří plamenům. Dokud nebude nádoba podrobena žáru posledního soudu. To je křest Duchem a Ohněm.
To všechno se musí stát, aby mohl být hlíněný džbán naplněn vodou.
Tak takové je moje malé vodní hospodářství.
Zadržovat vodu, jen na krátko ji pozdržet v jejím spěchu, dopřát vodě oddechu, aby nabrala sílu pro přízeň, pro užitek, pro horký den, pro žízeň.
Je třeba podělit dílnu se zahradou, smočit ruce, opláchnout upocený obličej.
A občas také pohlédnout do zrcadla, ba i hlouběji pod hladinu, ponořit se, očistit se.
Není nic snadnějšího nežli otočit vodovodním kohoutkem. Být uživatel. Voda přiteče odkudsi, voda odteče kamsi. Jedno odkud, jedno kam. Záruka kvality a bezstarostnosti.
No, dobrá tedy, prosím.
Přesto však vzhlížím k nebi, nastavuji dlaně, sudy, kádě, vany.
Sám se stávávám vodohospodářem či spíše vodo hospodáříčkem, vodním mužíčkem – der Wassermann – hastrman. Hliněnec i ohnivec i vodník.
Hrnčíř je přítelem všech živlů. Pán a stvořitel je hrnčíř.
Jen člověk bloud chtěl by poroučet větru a dešti, plamenům. Opanovat Nebe i Zemi. „Pýcha však předchází pád“!
Je dobré být zadobře s vodou. Pečovat o ni s pečlivostí a spravedlivě. Vždyť sami nejsme víc nežli voda a prach. Z celkové hmotnosti dospělého člověka je 65% jen voda. Dobrá a čistá voda půl zdraví. „Ve zdravém těle pak zdravý duch!“
Jako děti jsme často a rádi hrávali hru na hledání.
To se nejprve obvykle v kuchyni něco schovalo a pak se to něco hledalo.
A přitom se pomalu říkalo „samá voda, samá voda“. Když se potom hledač vydal tím správným směrem, nebo se třeba i náhodou přiblížil ke skrýši, změnil se unylý tón i slova v povzbudivější „přihořívá, přihořívá“. Ve chvíli objevení, provolávalo se vítězoslavně „hořící!“
Prostá hra, pozoruhodná říkačka.
Kdo a proč tu hru pojmenoval právě takhle?
Nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet. Až dnes.
Život člověka není jenom hra a práce hrnčíře je jistě také „cesta“, cesta člověka – cesta hledání, cesta poznání.
Výmluvně o tom svědčí právě bohatá lidová slovesnost.
Bez vody se tedy jistě nikdo neobejdeme.
Nemusí však nutně pršet, často postačí, i když jen kape.
Jiří Duchek a jeho keramické příběhy.
Narodil se roku 1970. Po roce 1989 střídavě pracoval v několika pražských dílnách jako nájemný točíř.
Od roku 1995 působil na Vyšší pedagogické škole ve Svatém Janu pod Skalou v prostorách bývalého kláštera jako učitel keramiky v rámci výtvarné výchovy. Po dobu tří let na tomto místě pořádal semináře o alternativních způsobech vypalování keramiky v rámci tzv. Dalšího vzdělávání učitelů.
V roce 1998 se s rodinou stěhuje do Mutějovic u Rakovníka, kde v bývalé zemědělské usedlosti budují vlastní hrnčírnu.
