Jak hbité prsty pana Umehara Shoryu za pár minut krásnou konvičku kjúsú mistrně vytvarují…
Zdobení kovničky technikou Tobikanna a Inka…
Technika Tobikanna
Reliéfní vzor vnějšího povrchu konve vzniká použitím pružného dlátka či rydla vyrobeného z kovu nebo bambusu. Jemným rytmickým nořením se a nadskakováním tohoto rydla do hliněného povrchu konve otáčející se na kruhu vzniká neopakovatelný vzor, tolik typický pro konve z japonské Tokoname.
Technika Inka
Jde o razítkování či vytlačování vzoru do ještě nezaschlé hlíny pomocí umělecky vyřezaných raznic.
Tokoname bylo dobře známým hrnčířským městem již na konci 12. století. Je jedním ze šesti historických hrnčířských měst v Japonsku. Dále mezi ně patří: Bizen, Šigaraki, Tamba, Seto a Echizen. Jsou známá jako „Šest starobylých pecí Japonska“.
O pecích z Tokoname se říkalo, že byly největší a nejstarší z nich. Město Tokoname využívalo blízkosti moře a širšího trhu celého Japonsku s využitím lodní dopravy. Velké množství staré keramiky z Tokoname bylo objeveno na mnoha místech Japonska.
Hrnčířské výrobky z té doby naleznete v Institutu keramiky. Ačkoliv byly vytvořeny před více než 900 lety, jsou velmi umělecky zpracované, mají dynamické žíhání a jasnou glazuru s obsahem přírodních popelů.
Hrnčířské výrobky z Tokoname mají dlouhou historii a tradici, která sahá do doby před 900 lety. Červená keramika byla vynalezena na počátku 18. století. Vyvíjela se s výrobou čajové keramiky, jako jsou konvičky a šálky na zelený čaj. Díky výrobě keramických trubek, misek a nádob město Tokoname vzkvétalo. V 19. století byla zavedená velkovýroba a s ní výrobní systémy a různá vylepšení pecí.
V dnešní době se vyrábí široký sortiment keramických výrobků od stavebních dlaždic a sanitární keramiky po stolní keramické nádobí, vázy a uměleckou keramiku. Některé továrny a hrnčířské ateliéry fungují dodnes, ale jejich počet klesl oproti době největšího rozkvětu.
