S příchodem čersvých ásámských čajů bych se rád vzpomínkou vrátil k jarní návštěvě zahrady Ghillidary v oblasti Golaghat, ze které nové čaje pocházejí.
Návštěva byla předem domluvena s majiteli zahrady, kteří mimo jiné vlastní i darjeelingskou zahradu Jungpana. Byl jsem očekáván a řidič mě měl vyzvednout na letišti hlavního města Ásámu Guwahati, vzdáleném asi šest hodin jízdy od zahrady. Jaké však bylo mé překvapení, když ceduli s mým jménem před vchodem z letiště nikdo nedržel a nikdo se ani po půlhodinovém čekání neobjevil. Kromě toho česká ani indická simkarta v mém telefonu najednou nefungovala. Roaming je v Ásámu omezen z důvodu velmi napjaté geopolitické situace a separatistických aktivit převážně bangladéšských, ne vždy mírumilovných skupin. Nebylo možné ani zakoupit simkartu novou. Z veřejné telefonní stanice se mi konečně podařilo dovolat se panu Bhuyanovi, manažerovi zahrady. Dozvěděl jsem se, že vůz, který pro mě vypravili, havaroval. Musel jsem tak sám sehnat taxíka, donutit řidiče, aby zavolal panu Bhuyanovi, který mu vysvětlil, kam mě má odvézt. To se mi po chvíli podařilo a už jsem se „pohodlně“ vezl ásámskou krajinou. Asi dvacet kilometrů… než vůz odmítl pokračovat. A celá absurdní situace se opakovala. Nový taxík se objevil asi do půl hodině a nyní to již vypadalo nadějně. Cestou jsme ještě nabrali ozbrojenou stráž, lehce přiopilého policistu se samopalem, který byl vyslán s vozem, který havaroval, aby mě chránil. Po setmění totiž není radno se po Ásámu pohybovat neozbrojen. Ani řidič ani policista nemluvili anglicky. Prostě pohodová indická atmosféra na uvítanou 🙂
Kolem deváté jsme dorazili do prostorného bungalovu zahrady Ghillidary. Přivítal mě velmi živý malý chlapík neobvykle evropského vzhledu a vystupování, pan Bhaskar Bhuyan. Večeře byla připravena. Povídáme o čaji, politice, fotbale. Posloucháme blues a popíjíme whiskey. Bhaskar pracuje v Ghillidary více než dva roky jako hlavní manažer, má k dispozici velký bungalov, kde žije se svou ženou. V čajové branži je od roku 1984, celou dobu v oblasti Ásámu.
Druhý den ráno jsme se vypravili na obhlídku továrny a rozlehlé zahrady. Celá oblast byla v době mé návštěvy zasažena velkým suchem a továrna vykazovala pouze 20% běžné produkce. Většina strojů stála nebo procházela údržbou. Předcházející den bylo vyprodukováno 300 kg čaje oproti 6000 kg běžným pro toto období. Vše formou CTC (crushing – tearing – curling). Touto metodou je zde zpracována většina čaje. Pouze v období od konce května do konce srpna se vyrábí i listové čaje zvané orthodox. Pro CTC se čaj nechá po sběru zavadat na podobných roštech, jaké se používají v Darjeelingu, avšak pouze po dobu cca osmi hodin. Poté je zavadlý list třikrát sekán ve speciálních strojích a následně po dobu 45 minut až jedné hodiny ponechán na vzduchu oxidovat. Po rychlém usušení se třídí a balí do papírových pytlů, ve kterých putuje k zákazníkům.
Příští rok zde mají v plánu produkovat i čaj zelený. Zájem o něj prý v Indii každým rokem roste. Všechen zelený čaj putuje do západních indických států Pandžáb a Džammú & Kašmír, kde se pije silně oslazený a ochucený vývarem z koření, oříšků a sušeného ovoce pod názvem Kahwah.
Na zahradách bylo dlouhotrvající sucho ještě viditelnější. Zeleného listu bylo na keřích pomálu a dařilo se jen některým odrůdám. Snad nejlépe na tom byl kultivar TV-9, dávající svěže zelený plně rostlý keř s velkými dužnatými listy. Kvalita čaje z tohoto kultivaru je však spíše průměrná, takže ani on nepřinášel místním pěstitelům příliš radosti. Rovné pláně čajových zahrad trochu připomínají platnáže v nížinách pod Darjeelingem v oblastech Doars a Terai na hranicích Indie s Nepálem. Zahrada Ghillidary se rozkládá na zhruba 450 hektarech, což není v ásámských podmínkách příliš a leží v samotném centru pěstování čaje v Ásámu nedaleko městečka Jorhat, kde sídlí známý čajový výzkumný ústav.
Odpoledne jsme si prohlédli poměrně rozsáhlou čajovou školku a části zahrad připravené k novému osázení. I přes nedostatek zeleného listu bylo na zahradě pořád co dělat. Dělníci rozorávali půdu, spravovali hráze na zavlažovacích systémech, přesazovali sazenice a dívky a ženy samozřejmě sklízely čaj. Všude vládla velmi příjemná atmosféra a pan Bhuyan neváhal prohodit pár slov a zavtipkovat s kdejakým dělníkem, což v Indii úplně běžné není.
I druhý večer v Ghillidary trávím ve společnosti veselého Bhaskara. Neustále mě překvapoval svým přehledem, znal Ivana Lendla, Martinu Navrátilovou, samozřejmě automobily Škoda, ale i zbrojovku Brno. A přitom strávil celý svůj život v Ásámu, dvakrát krátce vycestoval do Kolkaty.
Na druhý den pro mě naplánoval návštěvu nedalekého národního parku Kaziranga. Vyrážíme brzy ráno džípem. Za hodinu a půl jsme na místě, kde přesedáme do jiného džípu s otevřenou střechou a pouštíme se do nitra divoké přírody na březích ohromné Brahmaputry. V bahnitých jezírcích se opravdu povalovali vzácní jednorozí nosorožci, ve vysoké sloní trávě se procházeli sloní rodiny a Bhaskar mi vše radostně ukazoval a vysvětloval. Bylo vidět že miluje svou zemi, že je hrdý na to, že je z Ásámu. Jsem moc rád, že jsem tuto významnou část Indie konečně poznal na vlastní kůži.
Dan Klásek
